Léto na Sibiři

I když se letošní objevování hor Sibiře nedá tak úplně počítat ani za oddílovou ani za lezeckou akci, jelikož jsem byl v pětičlenné skupině z SC sám a provozovali jsme spíš VHT v divočině, stejně jsem si dovolil vnutit zprávu o akci na oddílové stránky - minimálně pro inspiraci.

Začalo to tak, že jsme se nenechali zmást davy turistů proudícími na léto na jih, západ, sever a podobné světové strany, a naschvál jsme přeletěli 7 časových pásem na východ do Irkutsku poblíž Bajkalu. Odtud už je to jen 3 dny vlakem k prvnímu cíli - pohoří Kodar s nejvyšší horou široko daleko, Pik BAM (3073 m). Tam jsme podle plánu strávili asi 12 dní a vyhnáni deštěm jsme se vydali zase na několik dní na železnici, tentokrát na cestu k mongolsko-ruským hranicím. Náš další cíl - Munku Sardyk, nejvyšší hora Sajan (3491 m). Tím vlastně hlavní program skončil. Ve dvou lidech jsme se prošli pár dní kolem Bajkalu a potom jeli vyzkoušet ruskou konferenci do Jekaterinburgu, ostatní odjeli domů. Kratší výlet nakonec na Urale už bohužel moc nevyšel kvůli počasí a stavu místních silnic.

Orientační mapka Ruska

Ruská Sibiř je poměrně klidný kus země, k Bajkalu jezdí dokonce i zahraniční turisté. I když média šíří paranoiu kvůli teroristickým útokům a místní nás zase několikrát varovali, že je lepší se držet v turistických místech, s žádnými problémy jsme se nikde nesetkali. Pravda, v úžasných dírách na Bajkalsko-Amurské magistrále, kam taky cizinec nezabloudí, se s námi neúnavně chtěli bavit místní opilci, kteří občas proměnili naše kupé v pivní jezero, ale jinak v pohodě. Monopolní komunikační jazyk je samozřejmě ruština. Jídlo v krámě stojí zhruba tolik co u nás a stánky s potravinami pracují většinou non-stop.

Pokud už někde jsou koleje, cestuje se celkem pohodlně ve vlacích, cca. za 60 hal. na km. Vlaky jsou celkem prakticky zařízené na sezení/ležení při několikadenních cestách (vzdálenosti tam na to mají s přehledem). To platí aspoň, když je možnost koupit si tzv. platzkartu - místo k ležení. Když to nejde, může člověk taky skončit na pár hodin v osobáku se záchrannou brzdou mezi lopatkami s tím, že mu šlapou na nohy davy prodírající se uličkou tam a zpátky - což se naštěstí stává spíš jen "kratší" vzdálenosti.

Kodar

Kodar je pohoří několik set kilometrů na severovýchod od Bajkalu. Je v něm nejvyšší hora zabajkalského regionu, Pik BAM, a několik ledovců. A ani o jednom se 50 let zpátky ještě nevědělo. Ledovce jsou i na Sibiř hodně na jihu a zdá se, že během posledních let hodně rychle mizí. Oblast je v zásadě turistická, to jest jsou k ní k dispozici mapy a popisy. A když člověk třeba 5 dní nikoho nepotká, jako my, vždycky je možné vyhledat společnost pár milionů komárů v nížině.

V plánu byl jen přechod bez vrcholů - na ně by bylo potřeba vybavení a i tak měla na začátku kredenc na zádech asi 30 kilo. Postup šel trochu pomaleji než bylo v plánu, nebyla třeba vždycky k dispozici cesta. Ale i tak to rozhodně stojí za to, úžasný klid a výhledy, až na posledních několik dní vyšlo počasí a i přechod některých sedel je, zvlášť s tou těžkou potvorou na zádech, docela zajímavý.

Sedla mají podle obtížnosti hodnocení 1A, 1B, 2A, 2B, 3A, 3B. Jednička je zajímavější pěší terén (úplně pěší sedla se neklasifikují), dvojka by chtěla trochu matroše jako lano a věci na slanění, a trojky vypadaly na pohled dost lezecky. Přitom B znamená těžší než A. Nám konkrétně stála v cestě 3 klasifikovaná sedla za 1A-1B a do jednoho 2A jsme se šli z lehčí strany podívat na tu stěnu na druhou stranu dolů.

Foto - Kodar

Mezi místní pamětihodnosti patří bývalý lágr s uranovým dolem - alias. "geologická vesnička" podle starší mapy, a Čarské písky. Lágr nefungoval moc dlouho, jen v letech 1949-1951, ruda asi nebyla moc kvalitní. Během naší "exkurze" celý den tematicky pršelo, což dávalo místu v kombinaci s rozpadlými dřevěnými domy a ostnatým drátem dost přízračný dojem. Čarské písky je docela velké pískoviště (pár km čtverečních) pod horami uprostřed tajgy. Bohužel se kvůli dešti trochu rozvodnil místní potok, takže tam jsme se prostě nedostali a viděli je jen z dálky.

Foto - "geologická vesnička"

Munku Sardyk

Po několikadenní kulturní vložce - cesta osobáky přes 30 let staré panelové vesnice na Bajkalsko-Amurské magistrále - jsme se octli uprostřed noci na štěrkové silnici někde poblíž hranic s Mogolskem. Cíl - z jedné strany permanentně bílá skoro tříapůltisícovka, nevyšší hora Sajan, Munku Sardyk. Formálně je potřeba povolení do příhraniční oblasti, protože jak vrchol tak přístupový hřeben je na hranici. Ale v téhle části je naštěstí terén dostatečně neprostupný a beztak tu moc lidí nežije, takže se s hlídáním hranice nikdo neobtěžuje. Na Kavkaze je podle vyprávění situace o hodně jiná, pašerákům zbraní se údajně vyplatí navštívit i docela vysoká sedla, a člověk může na pohraničníka narazit i ve 4000m.

Plán je jednoduchý - za čtyři dny rychle nahoru a dolů, na některé z nás už potom čeká letadlo zpátky. Co dodat - povedlo se. Celkově hodně příjemně překvapila okolní krajina - kolmé skály lemující soutěsky potoků, náhorní plošiny, paráda. Cestu na vrchol jsme šli na lehko, ze začátku dlouho po velké suti. Hřeben na vrchol po hranici byl místy docela s výhledy, podle podobné stupnice jako sedla za 1B. Pod vrcholem už bylo docela dost sněhu a posledních 100m po fixních lanech. Vrcholový výhled s mraky, ale i tak dokonalý. Navíc nahoře mají kromě křížů i něco jako "památník", na kterém je navěšeno/přibito/přivázáno vše potřebné - ruská vlajka, profil Leninovy hlavy, budhistické šátky, myš od počítače a dokonce i česká vlajka. Počasí, i když na začátku vypadalo dost bídně a trochu nás vystrašilo sněžením na vrcholu, vyšlo hodně dobře. Ale rychlost jeho výkyvů si s Tatrami nezadá.

Foto - hřeben na Munku Sardyk

Привет всем и удачи!

- Caesar -