jméno: heslo:
Warning: Illegal offset type in unset in /DISK2/WWW/sherpaclimb.net/www/mysql.php on line 78
Weberovka za víkend
Autor: Řepu19.září 2006

Weberovka 15. – 17. září 2006

Pátek...

Je pátek ráno a já jdu do práce. Přestupuju na Můstku. Proplétám se bludištěm bílých chodeb a davem lidí. Mám dojem, že všichni jdou proti mně a mým směrem nejde nikdo. Hledím jim do tváří. Většinou jsou to unavené a upracované obličeje, na kterých je vidět blížící se víkend. Jak ho asi budou trávit? Aktivně? Nebo na chatě? Nevím. Ale vím jak ho budu trávit já...

Je večer ten samý den. Po šesté jsem vystřelil z práce a snažím se ještě sehnat několik maličkostí. Nejsem úspěšný ani v jednom případě, ale nevadí. Na tom nezáleží. Rychle běžím domů a balím batoh. Spacák, materiál, helma, něco na sebe a trochu jídla. Za dvě hodiny nám jede vlak do Popradu. Jedeme s Pavlem realizovat smělý plán víkendu v Tatrách, jehož cílem je přelezení Stanislawského cesty na Malý Kežmarský štít. Takzvané Weberovky.

Na Hlavní nádraží dorážím s drobným zpožděním. Potkávám Pavla a ihned jdeme koupit lístky. Potom zamíříme do potravin pro vodu, bagetu a piva. Čas pokročil a jedno točené na Staré poště nestíháme. Tak se snažíme najít nějaký bufet na perónu, ale tam se prý pivo točit nesmí. Nakonec jdeme do Fantovy kavárny, kde k našemu překvapení pivo točí. Jedno malé, ale důležité vítězství dobojováno!

Za pár minut sedíme ve vlaku a svištíme na východ. Cesta vlakem není nic pohodlného. Na usnutí si dáváme donesená pivka. Pijeme je na chodbě, protože spolucestující v kupé už spí. Za chvilku si jdeme lehnout také. Noc je až na pasovou kontrolu a moji neodbytnou potřebu močit v pohodě. Co by se taky mělo stát, že?


(1) Popeláři nastupují lehkým během pod stěnu. (2) Pohoda na štandu pod čtvrtou délkou.

Sobota...

Do Popradu dorážíme těsně před sedmou. Podle IDOSu jsem měl zjištěný vlak za pár minut sedm. Ten jsme ale nenašli, tak jsme museli hodinu čekat v bufetu. Posnídali jsme polívku a dva čaje, probrali život od začátku do konce a vyšli na peron. Tam už čekal vlak. Oproti původnímu plánu jsme ale měli hodinové zpoždění. Dělalo nám to drobné starosti. Do cesty jsme chtěli nastoupit ještě dnes. Naším heslem byla rychlost. Jenže vlak rychleji nepojede. Tak vychutnáváme ranní sluníčko. Je nádherné počasí. Úplně modrá obloha je naprosto něco jiného, než co slibovaly rosničky. Tentokrát jsme moc rádi, že se zmýlily. Bohužel naši radost kazí pokuta, kterou jsme obdrželi. Zaplacené jízdné z Prahy platí na jiný spoj. Paní v uniformě je na nás ale hodná, a tak platíme pokutu a jízdné jen za jednoho. I tak je to sto třicet korun. Ještě že jsme naddimenzovali kapesné.

Električka se klikatí mezi pahýly stromů, následkem nedávné ekologické katastrofy. Je vidět, že propaganda i tentokrát odvedla dobrou práci. Vzpomínám na fotky v novinách s titulkem „Tatry už nebudou nikdy jako dřív“ a podobně. Tatry nedělají lesy a Lomnický štít žádná vichřice asi nikdy neodnese. Barevné baráčky Starého Smokovce mi evokují západní Alpské vesnice. Připadám si jako Bonnati nebo Rébuffat. K těmhle pánům ale máme ještě hodně daleko.

Po hodině jízdy vystupujeme v Tatranské Lomnici. Autobus nejede, a tak valíme po svých nahoru na chatu. Je horko. U Šalvějového pramene odkládáme přebytečné svršky, lehce se osvěžíme a zas pochodujeme. Po cestě potkáváme a předháníme spousty turistů. V naprosté pohodě přicházíme na chatu Brnčálu před tři čtvrtě na jedenáct. Zpoždění nabrané zmeškaným vlakem jsme dohnali po svých. Zařizujeme ubytování. Dostali jsme místo na povale a Pavel tam odnáší jeden batoh se spacáky a věcmi co nepotřebujeme. Já zatím zabalím do svého materiál, něco k jídlu, pití a bundy. Jdeme na to!

Po stěnou můžeme být kolem poledne. Neleníme. Já se navazuji a vybíhám první délku. Je snadná, ale mokrá. Přesto se ani nejistím a za pár minut jsem u fixního štandu. Takové jsou tu všechny. Dva nýty spojené řetězem. Záslužná práce Vlado Tatarky z HZS. Stejně dojistil i Hokejku na Lomnícký Štít a jiné často lezené cesty ve Vysokých Tatrách. Tatarka sám zahynul před pěti lety na Malém Ganku.

Dobírám Pavla. Bohužel se mi nepodaří zabránit tomu, aby se naše lana ve vodě nenamočila. Za chvilku jsou jak houby. Pavel v pohodě přelézá druhou délku a dobírá mě. Zas jsem u něj. Střídáme batoh. Máme v něm jen jídlo, pití a bundy. Boty jsme nechali dole. Nebudeme scházet po Německém žebříku dolů, ale slaníme.

Lezu třetí délku. Přesto, že je Weberovka komínožleb, překvapila nás svou kompaktností. Lezeme opatrně a volným kamenům se vyhýbáme. Třetí štand je lehce mimo. Lehce vpravo. Nalézám ho bez problémů a štanduji. Krásná, široká, pohodlná police. Tak si prodlužuji jištění a sedám si. Je odtud super výhled do doliny. Krásné místo na bivak. Snad budu mít jednou to štěstí...

Během lezení je slyšet jinou partu. Zdolává vlevo od nás Diretissimu. Za chvíli na sebe musíme křičet křestním jménem. Pleteme si navzájem povely.


(3) Dolez čtvrté délky. (4) Začátek páté délky, lezení stěnou komínu.

Další délka je opět celkem bez problémů. Jediná která byla „zajímavější“ byla šestá. Pavlovi strašně drhlo lano a dalo mu dost práce se toho tahu zbavit. Bylo tam trošku komplikované dobírání a několik metrů jsem lezl jen na jednom pramenu. Na druhém ale o nic nejde. Lezeme jistě, bez zastávek a návratů. Sedmá a poslední délka je moje. Podobá se kanálu, ze kterého vypustili vodu. Tak vlastně i funguje. Když prší, nastává tu peklo. Neumím si představit, že by nás tu chytil déšť. Podle plánu nejdeme až na žebřík a rovnou začínáme slaňovat. Cestu jsme dolezli ve tři čtvrtě na čtyři. Je teplo. Do stěny nefouká vítr. Cítíme se skvěle. První dvě délky jedu ještě s prusíkem, pak už bez. Každý metr co jsme lezli nahoru slaňujeme dolů. Jde to docela rychle. Jen jednou se nám trošku kouslo lano, ale Pavel ho svou brutální medvědí silou vyrval. Při slanění poslední délky zase namáčíme lana. Doprčic.

Pak už jsme pod stěnou a balíme věci do batohu. Sestup sutí kolem boulderbloku je nudný. Asi dvakrát jsem sebou kvalitně seknul. Ale nenadávám. Jsem ve výjimečném duševním rozpoložení. Klidně by mě mohli vykrást. Ještě bych je pochválil, jak jim to šlo od ruky.

Před chatou si dáváme jedno pivko. Náš plán se zdařil. Weberovka za víkend. Paráda. V jídelně už čeká večeře. Papáme polívčičku a družíme se s párečkem z jednoho pražského oddílu. Když zjistí, že jsem Sherpové, jsou ledy prolomeny. Chválí Sherpa Limit. Je to věru světové dílo. Povídáme si jak jinak než o lezení. A nejlépe o písku. Společné cesty na Suškách. Oni znají Hrubici, my zas Ostrov.

Po večeři se jdeme převléknout. Pak se vracíme do jídelny na další piva. Pavel ukazuje fotografie. I přes naše mínění, že je Weberovka docela snadná cesta, zřejmě budí dojem.

V neděli bychom ale ještě rádi lezli, a tak jdeme spát. Za chvilku zalézáme do spacáků a usínáme jako mimina.

Neděle...

Vstáváme chvilku před snídaní. Dneska musíme domů, ale ještě před tím jdeme na Černý štít. Stanislawského a i Puškáše. U snídaně se o tom bavíme s našimi novými kamarády. Oni se dneska budou jen flákat. Mají za sebou týden výborného počasí. Můžou si to dovolit. Naházíme do sebe chleba se sýrem a vejce, k tomu nějakou zeleninu a šálek čaje. Věci máme sbalené od včerejška. Tak akorát smotáme lana, co jsme nechali sušit. Pavel ještě nabere vodu a už míříme do Velké Zmrzlé doliny. Počasí není co včera. Oblačnost klesá a drobně mží. Pořád ještě věříme, že se to může zlepšit. Než ale vylezeme nad flašku, prší docela hodně. I věčný optimista Pavel mi dává za pravdu, že dneska je s lezením konec. Vracíme se do chaty a přemýšlíme co dál. Půjdeme zpátky na vlak, ale ten jede až v půl desáté z Popradu. Z Lomnice nám jede električka něco po osmé. Pavel chce na Skalnaté pleso přes Svišťovku. To zas nechci já a navrhuji Kopské sedlo. Pavel souhlasí, ale přejdeme Bielanské Tatry. Tak jdeme v Bílým plesům. Tak potkáváme naše nové známé. Necháme se odfotografovat, rozloučíme se a valíme dál. Oni se vracejí do Lomnice přes Plesnivec. Ještě je potkáme v Popradu. Jedeme totiž stejným vlakem.


(5) Kežmaršký štít v pozadí, Weberovka přelezena - ten seriózní výraz nám ale moc nejde, co? (6) Nedělní návrat "zkratkou" přes Belianky.

V Kopském sedle fouká, tak na sebe bereme dlouhý rukáv. Tudy se, ale nedá legálně pokračovat. Cesta vede ze Ždiaru a je otevřená jen pro opačný směr. Turistů však dnes chodí málo, takže komu můžeme vadit. Za chvíli jsme v Širokém sedle a sestupujeme do Monkovy doliny. Pekelný sestup. Dlouhá cesta po oklouzaných kamenech. Naše utrpení zlehčují výhledy na vynikající vápencové stěny Bielanek. Nevěříme, že tudy nevedou výstupy. I přes zákaz!

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme na druhé straně ve Ždiaru. Bohužel autobus pojede až za hodinu a půl. Hospoda v nedohlednu a tak jdeme do Lomnice pěšky. Nevěříme rodačce, že je to patnáct kilometrů a hrdě šlapeme kupředu. Pohorky jsme už sundali a jdeme v sandálech. Jdeme naším maratónským tempem, ale přesto jsem za hodinu ušli jen pár kilometrů. Ve čtvrt na šest jsme Ždiárské kotlině. Zbývá nám ještě asi devět kilometrů. Tady ale mají hospodu, a tak můžeme počkat na autobus. Dáváme jedno pivo a kofolu. Jenom to syčí. Za chvíli nás autobus odváží do Lomnice.

Naše oblíbená Lavina nebyla otvorená. Šli jsme tedy ke Starej Mamě. Trošku dražší, ale napapali jsme se fajně. Následně jsme se přesunuli do jiného bufetu, kde měli pivo, na které jsme ještě měli peníze. Akorát na jedno (pro každého). V osm jsme odjeli směr Poprad. Tam jsme ještě poklábosili s Honzou a Ivou. Konečně jsme našli dost slušnosti a představili jsme se. Pozvali jsme je na blížící se Sherpa Fest. Snad dojdou.

A pak už jen vlak směr Praha, studený Gambrinus a povídání s tatínkem, který také o víkendu brázdil se synáčkem Tatry. Pak zas večerka, pasová kontrola a budíček...

Za pár minut, zase šlapu chodbou na Můstku a koukám do unavených tváří ostatních. Je pondělí a oni musí do práce. Moje tvář je taky jako vosk, ale v sobě mám nezapomenutelný víkend, který trval jako celý týden....



 Zpět na seznam článků

Webmaster - Pavel Trnka  CSS - Michal Kutil