Mařenka. Až 100 m vysoká buližníková stěna u Štěchovic za Prahou. Když jsem sem před dvěma lety s Eliškou zavítal, uviděl jsem ohromnou stěnu a nevěřícně zíral, že kousek od Prahy je možnost lezení tatranských rozměrů. Okamžitě mě zaujal centrální kout, který stěnu jakoby rozděluje na dvě části. Stěna dá tradičnímu lezci vše, co potřebuje ke štěstí. Možnost zakládání, důvěru ve skoby rakovinky, velikou radost, když náhodou objevíte nový nýtek ve stěně nebo na štandu, vzdušné výhledy, dvě až tři délky lezení, klasické hákovačky nebo extrémní volné přelezy, a když v zimě nateče, tak i ledíky.

Vlevo od Kormidelníka se nacházejí cesty střední obtížnosti a vpravo už většinou samé prásky. Minulý rok jsme zde lezli celé odpoledne a namotali jsme čtyři délky, a tak když jsme se rozhodli pro Kormidelníka, už jsme trošičku tušili, co nás čeká. Na Mařence je obtížnost značena starou Welzenbachovou stupnicí I. - VI. Běžně tedy musíte počítat s těžším, někdy o hodně těžším, lezením, než jste zvyklí. Většinou o stupeň. Jinak je zde spousta cest, kde místy musíte lézt technicky.

Odkaz velkého kormidelníka

V sobotu 25. 11. 2006 v 10.30 stojím se Zdendou pod mohutným koutem, navěšujeme na sebe neskutečné množství železa, žebříky, kladivo, dokonce i skobka se najde (co kdyby bylo nejhůř) a navazujeme se na dvě lana. Když vidím tu velikost, pociťuji takové zvláštní chvění, přesně jako v horách. Jak je človíček malej a náhle pokornej...

Přebíháme první délku – to je choďák a už stojíme na prvním štandu pod koutem a čekají nás dvě klíčové délky.

Začátek druhé délky

To, co z dálky vypadalo jako prstová spárka, je jen puklina s pár skobami.Tak do toho! Hákování jde pomalu, ale jde. A když není v dosahu skoba, tak se založí a pomalu zatíží… a tak stále dál. Druhá půlka druhé délky se leze volně na svém jištění a po několika metrech strachu je konečně štand. Štand je na ukloněné polici s úžasnými výhledy a je tu také stěnová knížka.

Třetí délka vede na rozdíl od druhé, která je z části v plotně, stále nahoru koutem. A jsou v ní dva borky. K prvnímu to jde technicky po skobách a ke druhému se opět pracuje se žebříky, ale už se musí zakládat malé čoky. Člověk založí, zajistí, zatíží, cvakne žebřík, nastoupá a takhle dál a dál... Od druhého nýtu se už valí volně přes pár skob a na vlastním až pod vrcholové převisy. A zde je podle nás klíčové místo. Klasika - místo, kde je návrat dost špatnej a kde člověk musí už jen nahoru. Přes převisy to jde, jsou tam dvě skobky, ale nad nima je jen úplně hladká plotna a spárky, které jsou uvnitř ještě hladší - inu buližník je buližník.Vše je šíleně uklouzané a hlavně hodně volné. Nechtěl bych být u toho, až to jednou vymete celý kout... Tento několikametrový úsek lezeme nejdéle z celé stěny. Znovu přichází ke slovu žebříky a friendy, a poté už jen šílená vrcholová šotolina a dolez ke spásným stromům.

Konečně jsme po čtyřech a půl hodinách práce nahoře! Je to skvělej pocit, vylezli jsme legendární cestu na Mařence.

Následuje vrcholové foto, a jelikož se začíná stmívat, tak rychlé slanění. Jako vždy, když jsme zde (je to tady asi prokletý ), se nám kousne lano, a tak máme o zábavu na pár chvil postaráno. S tmou dorážíme do Krňan do hospy, dáváme zasloužené pivko, klasicky řešíme, co přelezeme, kujem plány a pikle. No a pozdě večer nás bus odváží do Prahy.

A hurá dolů

Točka pod prostředním převisem

Na Mařenku se nejlépe dostanete z Prahy Smíchova busem č. 360 do Štěchovic a dále busem č. 348 do Krňan – Teletína. Přímo od zastávky vede cesta dolů do údolí. Cesta vás pomalu dovede lesem tam, kam už dál auta nemohou (je tam malé parkoviště). Půjdete rovně po cestičce a asi po 200 metrech zahnete k chatkám a přes soukromé pozemky půjdete dolů k vodě. Cestička vás zavede přímo pod stěnu. Na Mařenku je dobrý mít výbavu jako do hor. Helma, kladivo je důležitý na zkoušení skob, jestli jsou v pořádku, dvojky lana neuškoděj… Co dál, kdo má chuť na horský lezení za Prahou, tak vzhůru na Mařenku!