Všechno začalo asi před měsícem, kdy jsme se Sassem byli trošičku (jak by řekl Řepulda) zadrtit na Vrchlici. Navečer, když jsme končili, tak jako vždy se člověk dá do řeči s lezci, kdo kde leze, co leze, no znáte to. Všechny ty řeči co se dá přelézt, co se nedá, až najednou zazněla věta: "Vy lezete spáry a neznáte Jickovice?" Koukali jsme jak vyjevení a po podrobném popisu a vychválení této oblasti padlo rozhodnutí. Na Velikonoce tam jedem a něco zkusíme.

Uběhlo čtrnáct dní a už na sebe čekáme na pumpě na strakonické dálnici. A hnedle co dorazí Pavlův červený sršeň, razíme stále dál na Strakonice. Na velké křižovatce zahýbáme na Lety a na most přes Orlík, uháníme až k odbočce na Sobědraž a dále už jen po malých místních silničkách do Jickovic. Jickovice jsou malinká vesnička nad Orlíkem, kde v místní hospě prodávají pěkného průvodčíka a je zde i kniha výstupů. U této hospy (je po příjezdu do vesničky po levé straně a je to až druhá hospoda, první je u rybníka) se dáte doprava směrem k místnímu kravínu a dále kolem stohu k lesu. Zde se dá nechat auto celkem v pohodě na kraji lesa, hlavně aby nepřekáželo místním zemědělcům v jejich pohybu a rozletu. Je vidět, že se zde bez problémů táboří, a tak je jasné, kde večer složíme hlavu.

Rychle vybalujme matroš a hurá do stěn. Po malém bloudění a hledání (je důležité jít až na konec luk a doleva po cestě do lesa, ta vás dovede nad stěny) a krkolomném sestupu stojíme pod nádhernými stěnami.

Zdenda právě nastupuje do šílené plotny za 7- o jednom nýtu a několika vklíněncích

Je zde výhradně stěnové lezení v krásné pevné žule a v tradičním stylu. Stěny jsou vysoké kolem třiceti metrů, takže si člověk krásně , ale opravdu krásně zaleze. Co si nezaložíte, to nemáte a v horní části obtížnosti jsou nýtky opravdu jen tam, kde už nejde nic založit. Např. v šestce jsem našel jeden nýtek a opravdu tam, kde ho bylo třeba. Jak jsem psal, je zde mraky spár všeho druhu a krásně se dají zajistit všemi těmi hejbátky, co nosíte sebou. Jsou zde krásné pilíře a pěkně těžké plotny, což může potvrdit sasský lezec a náš dvorní fotograf. Skály jsou perfektně vyčištěné a nabízejí lezení ve všech stupních obtížnosti. Najdou si zde své cesty začátečníci, ale také drtiči našich skal.

Večer jsme znavení se zničenými prsty, jak to žula umí, dorazili do místní hospy U Bartáka, kde proběhlo nakupování průvodčíků, zápisky do knihy a několik piv a dokonce proběhl také taneček, prostě pohodové zakončení lezeckého dne.

Po parádním probuzení na kraji luk a po menším boji s našema krasavicema, které se jako každý rok nechtěly nechat vyplácat, aby nám neuschly, razíme opět do stěn. A jako včerejší den žula nám znovu a znovu rozedírá prsty, klouby a celkově celé ruce, jak je vládáme do místních spárek. Kolem poledne odjíždí Pavel se Zuzkou a posádka našeho vozidla zůstává do večera, stíháme toho ještě kapánek přelézt, projít se až k zadnímu Amfiteátru (kde jsou podstatně těžší cesty), a pak už nás jen čeká dlouhá cesta do Prahy. Končí svátky a na silnice vyjeli snad všichni řidiči, a tak se po tříhodinovém boji dostáváme domů.

Lezení v této lokalitě mohu všem jen vřele doporučit, vzít si hromadu hejbátek, trošku morálu, lepičku na prsty a klouby, bílej prášek nechat doma, protože ho na hrubý žule nepotřebujete a vyrazit směr Jickovice.
Takže "Proč bychom se báli, Jickovické spáry..."

                                                                                                                                                         Mamut